Cesta k Svetlu

Většina lidí pláče, spílá a pokládá si otázky: „Proč se to děje? A proč to zasáhlo právě nás? Není žádná spravedlnost, vždyť my jsme nikomu nikdy neublížili. Nebo jak to, že to nejvíce postihlo ty staré hodné lidi?“ A tak dále…

Není však nespravedlnost! A nic se neděje náhodně. Vše má svůj důvod a hluboký smysl.

Celou přírodu vytváří a zřizují přírodní bytosti. Většina z nás je však nedokáže vidět, jelikož mají tak jemná těla, jako je například vzduch. Ten také nevidíme, a přesto o něm víme. Ani malé mikroorganismy, které ve vzduchu jsou, pouhým okem nevidíme, přesto existují.

Přírodní bytosti mají jemná těla proto, aby mohly pracovat s jemnou energií, kterou my pouhým okem též nemůžeme vidět, avšak můžeme ji cítit, pokud se jí citem otevřeme. Stejným způsobem můžeme vnímat právě i přírodní bytosti.

Nejsou to však bytosti z pohádek - přikrášlené lidmi a mnohdy polidštěné. Jsou to živly.

Tyto bytosti nemají svou vlastní svobodnou vůli jako člověk. Nemohou si tedy dělat, co se jim zlíbí. Podléhají vyšší moci a musí se zachvívat ve službě. Pokud by se jakákoliv přírodní bytost od této služby, od tohoto řádu odchýlila, ač jen na okamžik, zahynula by. Jejich životodárnou potravou, kterou potřebují ke svému bytí a působení, je zářivá energie ze Světla, kterou využíváme i my. Avšak my máme svobodnou vůli a můžeme se svým chováním postavit i proti těmto světlým proudům. Ano, my to můžeme udělat a hned nezahyneme, ale pocítíme to jako bolest a utrpení.

A právě každá bolest, každé utrpení, nám má ukázat, že je něco v nepořádku. Že asi v něčem stojíme proti této zářivé a pomáhající síle.

Přírodní katastrofy se tedy také nedějí jen tak náhodou. Mají nám něco říci. A zvláště, když se opakují.

Přírodní bytosti nám nechtějí ubližovat. Oni pouze plní vyšší vůli.

Mají mezi sebou utvořenou fungující hierarchii. Nižší bytostný vždy provádí uložené úkoly od vyššího bytostného, a ten zase od ještě vyššího bytostného. A tak to postupuje až k tomu nejvyššímu. Když píši o výšce, nemyslím tím fyzickou velikost, ale vyšší zralost a moudrost. Předávají si navzájem také světlou sílu potřebnou k jejich službě. Ta proudí shora dolů. A vždy ta dotyčná bytost, která ji předává všem bytostem působícím pod ní, ji přetváří v energii přijatelnou právě pro tyto nižší bytosti.

Všechny bytosti plní své úkoly s radostí a velkou přesností. Takže není v žádném případě ani náhoda, který strom se vyvrátí při silném větru nebo která řeka se zrovna rozvodní apod.

A když někdo volá po spravedlnosti, že těm hodným lidem povodeň zaplavila dům, odpovím jen, že náhoda neexistuje a přírodní bytosti se nemýlí. Vždyť to nemusí být pro postižené zrovna trest. Jen toto prožití potřebují ke svému dalšímu vývoji. Často to bývají lidé opravdu srdeční a dobří, ale jsou jako stojatá voda. A co se stane se stojatou vodou, která neproudí? Začne zahnívat. Proto je dobré ji rozproudit, aby nabyla nového života. Malé vlnky by mnoho nepořídily. Strnulá hladina se musí řádně rozčeřit. Proto mnohdy takovíto lidé potřebují větší, živější prožívání, aby se probudili ze svého duchovního spánku. Je to pro ně vlastně milost, že je pomocníci ze Světla nechtějí nechat usnout a zahnít.

V dřívějších dobách byli lidé mnohem více spojeni s přírodou, jelikož ji mnohem více potřebovali ke svému bytí. Ne jako je tomu dnes, kdy se tam většina lidí chodí pouze kochat a odpočívat. Pak se opět navrátí do svých betonových stavenišť, kde občas potkají nějaký ten strom či keřík.

Lidé také měli více otevřené citové vnímání, které nebylo, jak je tomu u lidí dnes, potlačené příliš přepěstovaným rozumem. Proto mnozí mohli přírodní bytosti vidět skrze takzvané třetí oko nebo je alespoň vnímat. Komunikovali a spolupracovali s nimi. Přírodní bytosti jim radily, kde nalézt potravu, kde si postavit tábořiště, z jakého vhodného materiálu postavit obydlí. Také je varovaly před přicházejícími silnými přírodními událostmi, které ač vypadají pouze ničivě, jsou nutné k vývoji planety Země. Nezastihlo je to pak nepřipravené, ale mohli včas odejít na bezpečná místa.

Dnes lidé žádná jemná varování vůbec neslyší. Ba oni ani nevidí ta hmotná varování, která s nimi přímo zatřesou, a to mnohdy opakovaně!

Trochu si popláčou, postěžují si, pak znovu poklidí a dál si žijí v původním stereotypu.

Mnoho lidí ví, co vše by bylo potřeba napravit. Ale nechtějí se namáhat. Říkají si: „Já sám nic nezmůžu, tak co bych se snažil. Ostatní se také nenamáhají. Raději si budu užívat života a radovánek.“

Ale kolik ran a jak silných budou lidé ještě potřebovat ke svému probuzení? A probudí se vůbec? Nebo se raději nechají zničit?

To, co píši, není žádné zbytečné strašení. To je skutečnost!

Proto, lidé, nechcete se konečně raději probudit a zamyslet se? Stále je ještě čas k nápravě, ale není ho mnoho!

M.Š v spolupráci s www.ao-institut.cz