Člověk této země nezná pravou plnost bytí, protože jí je možné dosáhnout pouze snahou o poznání Pána a naplňování jeho Vůle. Člověk této země si jen užívá, oddělen od Stvořitele a jeho Vůle a užívá si o to více a o to intenzivněji, oč zřetelnější podvědomě tuší ubohou osihotenosť své osobní existence, která se vzdálila od Pána. Která ho nechce znát a nemá o něj zájem.
A podvědomé tušení vlastního zatracení vyplývající z takového postoje žene lidi do ještě většího užívání si. Chtějí toho co nejvíce stihnout dokud je ještě čas a tímto pomýleným směrem se o to rychleji ženou k realitě vlastního zatracení.
Neboť jedině v Bohu, jedině v poznání a naplňování Jeho Vůle je život! Avšak v nezájmu o Pána a o poznání a naplňování jeho Vůle je smrt! Je záhuba duše! Smrt a záhuba duše, které jsou údělem všech zatracených! Zatracených z vlastní vůle a pro vlastní nezájem o poznání věcí duchovních a o naplňování duchovních zákonitostí bytí.
Žijeme ve světě absolutního nezájmu o Stvořitele jeho Vůli. A to se netýká jen ateistů a materialistů, ale žel i lidi, kteří sami sebe nazývají věřícími. Většina z nich, ať už patří k jakémukoliv náboženství, má totiž na projevy toho, co oni nazývají vírou přesně stanovené místo a čas. Na tomto místě a v tomto čase, jde především o chrámy a čas strávený v nich, praktikují svou víru. Avšak jakmile čas vyprší a oni toto místo opustí, okamžitě se stávají účastníky téhož života, jaký žije materialistická většina. Života, do kterého již jejich víra nijak nezasahuje a nemá v něm absolutně žádné místo.
Tímto způsobem většina věřících důsledně oddělila svou víru od každodenního života. Jsou to pro ně dvě rozdílné věci, které se vzájemně nemísí. Tím byla víra postavena zcela mimo reálného života a bez možnosti jakéhokoliv dosahu něj. Z tohoto důvodu je žel reálný život většiny věřících v podstatě také poznamenán nezájmem o Stvořitele a jeho Vůli, protože toto se musí a má projevovat v jejich každodenním životě.
Jen se například podívejme na nějaké nevázané společenské setkání, jehož se účastní jako ateisté, tak i věřící. Může to být setkání kolegů z práce, přátel, rodinných známých a podobně. Zkusme se zaposlouchat do rozhovorů, které mezi sebou vedou. Hodně se žertuje a načíná se množství různých témat. Témat vážných i méně vážných, avšak málokdy slyšet něco, co by souviselo s hodnotami duchovními. A pokud by i náhodou někdo s něčím podobným začal, buď se to odehraje do ztracena a odbude žertem, nebo to budí podezření s příslušnosti k nějaké sektě. Pokud člověk mluví o tisícerých bezvýznamných hloupostech, pokud vypráví stupidní vtipy je to pro všechny mnohem přijatelnější, než nějaké vážnější rozebírání věcí duchovních. Na běžném, neformálním setkání by to působilo jako něco zvláštního, ba až nežádoucí.
Jinými slovy řečeno, lidé se mezi sebou baví o tom, co je zajímá, co má pro ně smysl a nějakou cenu a hodnotu. Pokud mezi sebou ve chvílích uvolnění neříkají zcela přirozeným způsobem i o věcech duchovních tak, jak o mnoha jiných věcech znamená to, že je to nezajímá, nemá to pro ně smysl ani žádnou cenu a hodnotu. Nicméně pokud v lidech není v každodennosti života zájmu o věci duchovní alespoň v takové míře, jak o mnohé jiné, je to jasným vysvědčením jejich nezájmu o Stvořitele a poznání jeho Vůle.
Ale takový nezájem se rovná dobrovolné cestě k zatracení. A právě proto můžeme tuto zem klidně nazývat krajinou zatracených. Velká čest tím nemnohým výjimkám!
Kristus, Syn Boží, který přišel na zem v plné moci Boha kdysi řekl: Kdo miluje svého otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden! Kdo miluje svého muže nebo ženu víc nežli mne, není mne hoden! Kdo miluje svého syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden!
Kdo na této zemi je tedy hoden Pána a jeho milosti? Kdo je hoden života a dalšího nepřetržitého bytí, které je možné pouze v Bohu a v poznání a naplňování jeho Vůle? Kdo miluje Pána takovou mírou lásky, jakou on požaduje? Nadevše ostatní? Kdo je schopen dosáhnout takto vysoko nastavenou laťku?
Kdo ji však schopen dosáhnout není a ani se o to nesnaží, ten sám není hoden lásky, pozornosti, ochrany a milosti Pána, protože on sám se od Něho odpojuje a vyčleňuje. Takový člověk tím zatracuje sama sebe.
Existuje tisíc různých věcí, o které se lidé zajímají, o které se snaží a které považují za důležité. Ale na to nejdůležitější nemyslí, o to nejdůležitější neusilují a ani je to nezajímá. Nemají v sobě zájem, chuť a snahu poznávat Vůli Nejvyššího a jeho Zákony, podle nichž by se snažili žít. Tím si ovšem sami nad sebou vynášejí rozsudek smrti.
Neboť každému člověku se nakonec dostane toho, co chtěl. Pokud chce a usiluje o hmotné věci a požitky, mnohé z nich se mu dosáhnout i podaří, aby však nakonec úplně všechno ztratil a to i spolu s celým svým bytím.
Pokud však chce člověk opravdu upřímně, vážně a opravdově usilovat k Nejvyššímu, pokud ho zajímá Jeho Vůle a jeho Zákony, které se snaží poznávat a podle nich i žít, takovému člověku se dostane daru nikdy nekončícího bytí a spolu s ním, jakoby navíc mnoho a mnoho jiných věcí. Právě těch věcí, za kterými se ti ostatní tak pachtili a v slepé honbě za nimi přišli pro svůj nezájem o Pána o celé své bytí.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Komentáre